Texty

Promluvy z X. pěší pouti na Velehrad - Desatero - 1. a 2. přikázání

pouť V úterý vyslechli pěší poutníci promluvu o 1. a 2. přikázání. I vás zveme k rozjímání nad těmito texty.





Dopolední úterní promluva – 1. přikázání Boží:

1. Jak zní 1. přikázání Boží:

V jednoho Boha věřiti budeš.

2. Jak je přesně zapsáno ve 2. knize Mojžíšově:
Já jsem Jahve, tvůj Bůh, který tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví. Nebudeš mít jiné bohy přede mnou. Neuděláš si žádnou sochu, nic, co se podobá tomu, co je nahoře na nebi nebo dole na zemi nebo ve vodách pod zemí. Těmto bohům se nebudeš klanět a nebudeš jim sloužit, neboť já, Jahve, tvůj Bůh, jsem žárlivý Bůh, který trestám vinu otců na dětech, vnucích a pravnucích za ty, kteří mě nenávidí, ale který dávám milost tisícům za ty, kteří mě milují a dodržují má přikázání.

3. Slovo Boží:
Čtení z listu Židům (11, 1- 3, 6 - 12)
Věřit Bohu znamená spolehnout se na to, v co doufáme, a být si jist tím, co nevidíme. K takové víře předků se Bůh přiznal svým svědectvím. Ve víře chápeme, že Božím slovem byly založeny světy, takže to, na co hledíme, nevzniklo z viditelného.
Bez víry však není možné zalíbit se Bohu. Kdo k němu přistupuje, musí věřit, že Bůh jest a že se odměňuje těm, kdo ho hledají. Noe věřil, a proto pokorně přijal, co mu Bůh oznámil a co ještě nebylo vidět, a připravil koráb k záchraně své rodiny. Svou vírou vynesl soud nad světem a získal podíl na spravedlnosti založené ve víře. Abraham věřil, a proto uposlechl, když byl povolán, aby šel do země, kterou měl dostat za úděl; a vydal se na cestu, ačkoli nevěděl, kam jde. Věřil, a proto žil v zemi zaslíbené jako cizinec, bydlil ve stanech s Izákem a Jákobem, pro které platilo totéž zaslíbení, a upínal naději k městu s pevnými základy, jehož stavitelem a tvůrcem je sám Bůh. Také Sára věřila, a proto přijala od Boha moc, aby se stala matkou, ačkoliv už překročila svůj čas; pevně věřila tomu, kdo jí dal zaslíbení. Tak z jednoho muže, a to už starce, vzešlo tolik potomků, 'jako bezpočtu je hvězd na nebi a jako je písku na mořském břehu'.

Čtení z evangelia sv. Marka (4,35-40)
Téhož dne večer jim řekl: „Přeplavme se na druhou stranu!“ I opustili zástup a odvezli ho lodí, na které byl. A jiné lodi ho doprovázely. Tu se strhla velká bouře s vichřicí a vlny se valily na loď, že už byla skoro plná. On však na zádi lodi na podušce spal. I probudí ho a řeknou mu: „Mistře, tobě je jedno, že zahyneme?“ Tu vstal, pohrozil větru a řekl moři: „Zmlkni a utiš se!“ I ustal vítr a bylo veliké ticho. A řekl jim: „Proč jste tak ustrašení? Což nemáte víru?“ Zděsili se velikou bázní a říkali jeden druhému: „Kdo to jen je, že ho poslouchá i vítr i moře?“

4. Co od nás - podle Krátkého katechismu katolické církve - požaduje Bůh v 1. přikázání: (čl. 442 – 444)
Co naznačuje tvrzení Boha: „Já jsem Pán, tvůj Bůh“ (Ex 20,2)?
Pro věřícího to znamená, aby zachovával a uskutečňoval tři božské ctnosti a vyhýbal se hříchům, které se jim protiví. Víra věří v Boha a odmítá, co je proti ní jako například dobrovolné pochybování, nevěra, blud, odpad od víry a rozkol. Naděje s důvěrou očekává blažené patření na Boha a jeho pomoc a vyhýbá se zoufalství i domýšlivosti. Láska miluje Boha nade všechno. Je tedy třeba odmítat lhostejnost, nevděčnost, vlažnost, omrzelost nebo duchovní netečnost, a nenávist Boha, která se rodí z pýchy.
Co vyžaduje přikázání: „Pánu, svému Bohu se budeš klanět a jen jemu sloužit“ (Mt 4,10)?
To vyžaduje klanět se Bohu jako Pánu všeho, co existuje; vzdávat mu náležitou bohopoctu jednotlivě i společně; vzývat ho projevy chvály, díků a prosby; přinášet mu oběti, především onu duchovní oběť svého života, spojenou s dokonalou obětí Krista; a plnit to, co jsem mu slíbil.
Jakým způsobem osoba uskutečňuje své právo klanět se Bohu v pravdě a svobodě?
Každý člověk má právo a morální povinnost hledat pravdu, zvláště v tom, co se týká Boha a jeho Církve, a když ji jednou pozná, (má povinnost) ji přijmout a věrně ji uchovávat tím, že vzdává Bohu ryzí bohopoctu. Zároveň důstojnost lidské osoby vyžaduje, aby v náboženských věcech nikdo nebyl nucen jednat proti svému svědomí, ani aby mu ve spravedlivých mezích veřejného pořádku nebylo bráněno jednat podle něho soukromě nebo veřejně, individuálním nebo hromadným způsobem.

5. Co je nám tímto přikázáním zakázáno (čl. 445 – 446 KKKC):
Co zakazuje Bůh, když nařizuje: „Nebudeš mít jiného boha mimo mne!“ (Ex 20,2)?
Toto přikázání zakazuje:
mnohobožství a modloslužbu, které zbožšťují tvora, moc, peníze, dokonce i ďábla;
pověru, která je úchylkou bohopocty, která se má vzdávat pravému Bohu, a která se vyjadřuje také různými formami zbožštění, magie, čarodějnictví a spiritismu;
volnomyšlenkářství, které se vyjadřuje pokoušením Boha slovy nebo skutky; zneuctění, které znesvěcuje osoby nebo posvátné věci, především eucharistii; simonii, která kupuje nebo prodává duchovní skutečnosti;
ateizmus, který odmítá existenci Boha tím, že se často opírá o falešné pojetí lidské nezávislosti;
agnosticismus, který tvrdí, že se nemůže nic vědět o Bohu a který zahrnuje lhostejnost a praktický ateizmus.
Zakazuje Boží přikázání: „Nezobrazíš si Boha zpodobením ničeho...“ (Ex 20,4) uctívání obrazů?
Ve Starém zákoně toto přikázání zakazuje zobrazovat Boha, který dokonale přesahuje všechno stvořené. Avšak od Vtělení Božího Syna, je křesťanské uctívání obrazů ospravedlněno (srov. 2. Nicejský koncil v roce 787), protože se zakládá na tajemství Božího Syna, který se stal člověkem a v němž se nejvýš dokonalý Bůh stal viditelným. Nejedná se o klanění obrazům, ale vzdává se úcta tomu, koho představují: Kristu Pánu, Panně Marii, andělům a svatým.

6. Stará přísloví a nová hesla:
Všeho do času, Pán Bůh navěky.
VĚŘÍM JENOM BOHU, JINÉMU NEMOHU!

7. Jak o tom kázal otec Ladislav Simajchl:
„Hospodin řekl: Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví. Nebudeš mít jiného boha mimo mne“ (5 Mojž 5,5-7)
Přijde paní do katolického knihkupectví a chce nějakou vhodnou knihu pro nemocného: „Něco náboženského?“ - ptá se prodavač. - „Ne ne“ říká paní, „tak zle mu zase není!“
Tahle anekdota dobře vystihuje, že pro mnohé lidi slovo náboženství má zvuk spíš strašlivý než útěšný.
Desatero Božích přikázání také nepatří mezi přitažlivé a radostné texty Bible: Míváme pocit, že tyto příkazy a zákazy chtějí omezovat naši svobodu. Ale stačí podívat se blíž na slova Desatera, jak jsou zapsána v Bibli a poznáme, že ta naše představa je zkomolená.
Izrael dostává Desatero na cestě z Egypta do zaslíbené země. Navzdory mocné egyptské veleříši Hospodin vyvádí houf zubožených otroků na svobodu. Desatero, to je ruka osvoboditele, podaná otrokům. Je to Magna charta - Velká listina - křesťanské svobody. Je to ukazatel, který na různých rozcestích ukazuje správnou cestu. Poslyšte, jakým slavnostním a radostným prohlášením Desatero v Bibli začíná:
„Já jsem Hospodin, tvůj Bůh. Já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví. Nebudeš mít jiného boha mimo mne.“
Vyhlášení Desatera začíná tedy radostným poselstvím o svobodě. Ale - Boží lid je dosud otroctvím ohrožen. Egyptské „hrnce masa“ stále voní na poušti světa. Stále vzbuzují laskominy šťavnaté nabídky hmotných odměn těm, kdo se dají do otrocké služby mocných světa. Prodat svobodu za hrnec masa, to je stálé pokušení, které doprovází člověka na jeho cestě za svobodou svědomí. I mezi námi se dosud vyskytují modly. I dnes se uctívá „zlaté tele“, peníze, mamon. Je mezi námi Venuše - bohyně nevázané pohlavnosti – jakoby tyto rozkoše tvořily jediný smysl a cíl života. Pohybuje se mezi námi Fortuna, bohyně sázkařů. Najde se mezi námi mnoho bůžků a model. Proto i nám platí strohý příkaz: „Nebudeš mít jiného boha, kromě mne!“ Jakým jen otrokem modly je lakomec! Jakým otrokem je sukničkář! Jaká pouta se lámou tam, kde člověk srdcem pochopí osvobodivý smysl tohoto prostého příkazu.
Jak tedy máme žít podle 1. přikázání?
1. Jde tu o to, abychom před Bohem neuhýbali, ale abychom ho hledali. Abychom o něm přemýšleli a ve svém životě s Bohem počítali a nežili jako praktičtí pohané. Abychom ve všech situacích a událostech hledali Boží otcovskou ruku, která nás chrání, Boží prst, který nám ukazuje smysl a cíl našeho života.

2. Víra v jednoho Boha nás sjednocuje do společenství věřících - do Církve. Církev, to je dnešní lid Boží putující pouštěmi dnešního světa z egyptského otroctví do svobody Božího království.

3. Jde tu o to, abychom se naučili žít beze strachu z různých tajemných sil, mocí, strašidel a model. Abychom se nebáli moci hvězd ani moci člověka. Abychom se nebáli o své peníze ani o své hračky a zábavy a potěšení. Kdo se nedrží Boha, stane se otrokem věcí a otrocký život je ve strachu. Kdo se drží Boha, ten každý den přijímá a žije jako Boží dar, ten žije bez otrockého strachu.

4. Jde tu o to, abychom uměli Bohu denně děkovat za vše dobré. V důvěrné, láskyplné a děkovné modlitbě je nejvyšší naplnění prvního přikázání.
Najdou se lidé, kteří říkají: „Já do kostela nechodím - modlit se můžu všude.“ Jenže je tu zkušenost, že kdo přestane chodit do společenství věřících a modlících se lidí v kostele, ten se brzo přestane modlit vůbec.
Najdou se lidé, kteří říkají: „Já se ústy nemodlím. Mou modlitbou je má práce.“ Dobrá věc - konat práci jako modlitbu, s láskou, což o to, jenže nebude dlouho práce modlitbou tomu, kdo se nepomodlí ráno a večer. Copak to je normální, nepozdravit se ráno s domácími, neusmát se na ně, neříct jim slovíčko? Neříci si večer dobrou noc? Tak to dělají ti, co se nemají rádi, ti co spolu nemluví. A kdo má rád Boha Otce - jak může vstávat, jak může lehat bez slovíčka pozdravení? Modlitba je živý projev víry a lásky. Kde modlitba není - jaká víra, jaká láska!


(2. část)

„Nezobrazíš si Boha zpodobením ničeho, co je nahoře na nebi, nebo dole na zemi, nebo ve vodách, v podzemí. Nebudeš se ničemu takovému klanět, ani tomu sloužit. Já Hospodin, tvůj Bůh, jsem Bůh žárlivě milující.“ (5 Mojž 5,8-9) Tento příkaz mají někteří křesťané (pravoslavní, anglikáni, evangelíci…) jako druhé přikázání Desatera. U nás, katolíků, zůstalo dozvukem prvního přikázání, ale ve zpovědních zrcadlech po něm nenajdeme ani stopy.
Neuděláš si modlu! Zákaz směroval původně do pohanského světa, kde se stavěly sochy model, kde se věřilo, že božstvo je nejmocněji přítomno tam, kde stojí socha. Ale v zákaze zpodobování nejde jen o sochy model. Je to zákaz zpodobování i samého Hospodina. Každý obraz Boha, který si vytvoří člověk, je omezením Hospodinovy velikosti. Bůh je vždycky větší.
My už víme, že je jeden Bůh. Ale nepraví bohové nejsou tak mrtví, jak se zdá - ani v srdcích věřících lidí. Nepraví bohové byli nejhoršími nepřáteli rodícího se křesťanství, a jsou nejhoršími nepřáteli i křesťanství dnešního.
Ten nejstarší nepravý bůh vznikl ze strachu člověka. Je to bůh magie. Měl mnoho jmen: Baal, Moloch, ale vždy je stejný: je to hrozivá, neurčitá, beztvará moc, kterou si musíš naklonit obřady, oběťmi, zaklínáním. Taková víra je pak opravdu opiem lidstva, jak kdysi tvrdil Karel Marx.
Pak jsou tu pohanští přírodní bohové jako Zeus, Dio
nýsos, Šiva, a mnozí jiní, v nichž začalo svítat tušení o velikosti Stvořitele. V jejich stínu se zrodila moudrost Platonova a Buddhova, ale také bída, ponižování a vykořisťování člověka v indickém kastovnictví.
Typickým znakem magického náboženství je strach. Kristus znovu a znovu vytýká apoštolům: „Malověrní, proč se tolik bojíte?“ (Mk 4,40). I dnes musíme stále znovu kriticky přezkoumávat nové představy o Bohu. Tam, v našem myšlení, v naší představivosti, vzniká náš obraz, který si o Bohu děláme. Tam začíná to hrozné nebezpečí, že opravdu zbožný člověk bude celý život sloužit bohu, který je jeho modlou, jeho výtvorem.
Musíme se například osvobodit od falešné představy Boha všemohoucího. Ano, tak se modlíme ve vyznání víry, ale všemohoucnost Boží není totožná s představou jakéhosi světového superdiktátora, který svévolně může dělat všechno a je proto za všechno dění na světě odpovědný. Taková hrozná představa o Boží všemohoucnosti je kořenem moderního ateizmu: jak věřit v Boha, který může zabránit zlu a neudělá to?
Ve svém Synu se nám Bůh představil ne jako všemocný Diktátor, který vládne silou, ale jako bezmocné Dítě, které získává láskou. Jako ten, který se v pokušení na poušti výslovně vzdává použití své moci a násilí. Jako ten, který nepoužívá násilí ani na kříži, když ho chtějí zabít.
Musíme se osvobodit i od falešné představy Boha - četníka, mstitele, hlídače, který stále sleduje člověka, aby ho mohl potrestat nemocemi, trápením, smrtí, peklem.
Musíme se osvobodit od představy Boha podobného duchu z Aladinovy lampy. Přivoláš ho modlitbičkou, když ho potřebuješ, aby ti pomohl složit zkoušku, vyhrát spor či válku.
Měli bychom tu ještě mluvit o mnoha falešných představách, např. o podobě Boha sentimentálního, sladkobolně kýčovitého pánbíčka. Měli bychom mluvit o modlách ateistů - neboť modly Státu, Strany, Vlasti, Peněz, Sexu lze uctívat i bez víry v Boha. Náboženství tu nahrazuje ideologie té či oné strany. Naše generace zažila na své kůži hrůzy takové modloslužby.
Nikoho nezachrání před těmito modlami, že se stane ateistou. Kde nenalezne pravého Boha, zbožští si cokoliv. Kdo se nenaučí modlit, bude vyhledávat snění vyvolané drogou.
Proto je pro nás důležité, jak nám Boha ukazuje Bible, jeho slovo, co nám tedy on sám o sobě vzkazuje. A hlavně to, co o Otci říká jeho Syn. Jedině tak se křesťan může uchránit otroctví modloslužby. Ale všimněme si dobře: Biblické obrazy Boha nás nevedou k poznání Boha, vedou nás k setkání s Ním, ke společenství s živým Bohem.
Bůh Bible má tvář Ježíšovu. Představuje se obrazem milujícího. O moci a bezmoci zamilovaného vypovídá nejlépe ona pohádka o mocném králi, kterého poslouchalo množství vojáků, poddaných, sluhů a služebných. Ten král se zamiloval do pastýřky. Jako zamilovaný nemohl použít násilí, aby ho také milovala. K čemu by mu byla moc? Vždyť milovat lze jen ve svobodě. Láska milujícího je zárukou svobody milované.
Tak to platí i mezi Bohem a člověkem. Evangelia nás uvádějí do vesmíru lásky. U každého člověka riskuje Bůh odmítnutí: člověk se může uzavřít Boží lásce. Může kolem sebe stavět pekelné hradby zloby, kterými se uzavírá před vanutím Ducha lásky. A ve světě tolik zla proto, že tolik lidí se Bohu brání, aby skrze ně působil. Proto pláče milující Ježíš nad milovanými Jeruzalémy světa. Když uvážíme, ke kolika falešným představám může vést mluvení o Bohu, nedivíme se, že velcí světci nabádali, abychom se místo mluvení o Bohu učili raději mlčení před Bohem. Abychom se k Bohu blížili spíš srdcem, zážitkem, než rozumem. A zážitky děláme ne ve vědeckých laboratořích - tam je místo pro pokusy - zážitky děláme ve svém životě. V pohlížení, v nazírání, tehdy, když zažijeme dotek otcovské Boží lásky. Když uvidíme v jeslích či na kříži živého bratra Ježíše. Když se otevřeme vanutí Božímu, hlasu svědomí.

8. Jak své kázání otec Simajchl shrnul:
V prvním přikázání nejde jen o to, abychom nevěřili pověrám, nezapalovali lampičky modlám. Jde i o to, abychom stále opravovali své dětinské a falešné představy o Bohu. A především jde o to, abychom uvěřili v jednoho Boha, Otce lidumilného a žili bez bázně a ve svobodě. Abychom přijali za učitele svého života Ježíše Krista a drželi se jeho slova. Abychom se otevřeli Božímu Duchu a žili pokojně, v pravdě a lásce Božích dětí.

9. Co si máme zapamatovat:
Já jsem Pán, tvůj Bůh:
Nemusíš se bát temných sil, osudu. Drž se Boha a budeš svobodný. Víra v jednoho Boha nás sjednocuje do společenství věřících - do Církve. Věřím v Boha, který miluje člověka.
Bůh je vždy větší, než všechny lidské představy.

10. Práva dětí Božích – co nemusíš a co se můžeš opřít:
Ty moje dítě: Nemusíš se bát moci hvězd, ani kouzel člověka, ani strašidel, ani osudu.
Já, tvůj Otec, chci být tvým pomocníkem: Drž se mne a budeš svobodný. Ty moje dítě: Nemusíš si o mně dát nic namlouvat od těch, kdo o mně moc mluví a předstírají, že vědí, jaký jsem.
Já, tvůj Otec, chci být tvým učitelem ve svém Synu: Drž se jeho slova a budeš žít v pravdě.


Odpolední úterní promluva – 2. přikázání Boží:

1. Jak zní 2. přikázání Boží:
Nevezmeš jména Božího nadarmo.

2. Jak je přesně zapsáno ve 2. knize Mojžíšově:
Nevyslovíš nadarmo jméno Jahva, svého Boha, neboť Jahve neponechá bez trestu toho, kdo nadarmo vysloví jeho jméno.

3. Slovo Boží:
Čtení z evangelia sv. Matouše ( 5,33-37)
Dále jste slyšeli, že řečeno bylo otcům: 'Nebudeš přísahat křivě, ale splníš Hospodinu přísahy své.' Já však vám pravím, abyste nepřísahali vůbec; ani při nebi, protože nebe je trůn Boží; ani při zemi, protože země je podnož jeho nohou; ani při Jeruzalému, protože je to město velikého krále; ani při své hlavě nepřísahej, protože nemůžeš způsobit, aby ti jediný vlas zbělel nebo zčernal. Vaše slovo buď 'ano, ano - ne, ne'; co je nad to, je ze zlého.

4. Co od nás - podle Krátkého katechismu katolické církve - požaduje Bůh v 2. přikázání: (čl. 447)
Jak máme mít v úctě svatost Božího jména?
Svaté jméno Boha se ctí tím, že se vzývá, že se velebí, chválí a oslavuje. Je tedy třeba se vyhnout nevhodnému užívání Jména Boha, jako je rouhání, které je svou povahou těžkým hříchem, klení a neplnění slibů vykonaných ve jménu Boha.

5. Co je nám tímto přikázáním zakázáno (čl. 448 – 449 KKKC):
Proč je zakázána křivá přísaha?
Protože se člověk dovolává Boha, který je pravda sama, za svědka lži.
„Nepřísahat ani při Stvořiteli, ani při tvoru, leč když je to s pravdou, nutností a úctou“ (sv. Ignác z Loyoly, DC, 38).
Co je to křivá přísaha?
Křivá přísaha je: udělat příslib pod přísahou s úmyslem nedodržet jej, nebo porušit příslib udělaný pod přísahou. Je to těžký hřích proti Bohu, který je vždy věrný svým příslibům.

6. Stará přísloví a nová hesla:
Že mu jazyk nezdřevění.
JMÉNEM BOŽÍM NEPLÝTVEJ, RADĚJI SE USMÍVEJ!
Boží jméno v úctě měj, rouhání se vyhýbej!

7. Jak o tom kázal otec Ladislav Simajchl:
„Nezneužiješ jména Hospodina, svého Boha. Hospodin nenechá bez trestu toho, kdo by jeho jména zneužíval.“ (5 Mojž 5,11)
U starých Izraelitů se zneužitím jména Hospodinova mínily zaklínací praktiky, jaké byly obvyklé u národů kolem nich. Ti se pokoušeli donutit bohy zaklínacími obřady, aby splnili přání lidí. Izraelita měl vědět, že Boha Izraele není třeba zaklínat a uprošovat, protože on sám je vždy pro člověka, je Jahve - Bůh zde přítomný.
Jaký význam má druhé přikázání pro nás dnes? Hřeší proti němu ten, kdo se rouhá.
Rouhání je dosud trestné v Anglii, kde se v soudních zápisech ze Sněmovny lordů dočteme, že to je „pohrdání, urážka, hrubost nebo zesměšňování vůči Bohu, Ježíši Kristu nebo Bibli (…)“, přičemž rozhodující pro rouhačský charakter projevu nebo díla není jejich obsah, ale jak je to podáno, to znamená „v jakém tónu, stylu a duchu“. A je velice zajímavé, že Evropský soud pro lidská práva v soudní při z roku 1996 ve věci Wingrove proti Spojenému království neshledal nesoulad mezi anglickou úpravou trestného činu rouhání a právem na svobodu projevu.
Dále hřeší ten, kdo kleje, tedy v určitém nečekaném nebezpečí bere jméno Boží nadarmo. Klení není, když si někdo omylem pustí vřelou vodu a zařve au na celou umývárnu. I kdyby křičel něco o tom, že do Prahy – je cesta dlouhá, není to klení, i když se tomu tak někdy říká. Kleje ten, kdo při každém překvapení křičí na Pána Boha. Hřeší i ten, kdo nedodrží daný slib daný Pánu Bohu a kdo křivě přísahá. Tak se to učíme v Katechismu.
Braní jména Božího, svatých osob a věcí nadarmo děje se často nejen u nevěřících, ale i mezi námi, kteří se považujeme za věřící křesťany; mezi námi, kteří máme jméno Boží oslavovat - viz prosbu Otčenáše: posvěť se jméno tvé. Jak k tomu mohlo dojít, že lidé - a často i ze starší „věřící“ generace, tak snadno hřeší proti druhému přikázání Desatera? Kdesi v dávné minulosti byl zbožný zvyk vyjadřovat trvalý vztah k Bohu častým zbožným vyslovováním jeho jména. Dnes z toho zbyla bezmyšlenkovitá vycpávka, prázdný zvuk: „Ach Bože, jak čas letí!“ - „Ále, Bóže, copak na tom záleží!“ - „No, pozdrav pánbu, tys tomu dal!“ - „Jéžiši, to jsem ráda!“ - „Šmarjájosef, ať nehapáš!“
Co bylo kdysi svědectvím hluboké víry, je dnes bezduchým žvaněním, svědectvím malověrnosti a neúcty k Bohu.
Kdo svou víru chce brát jen trochu doopravdy, ten takhle nemluví. A co si myslet o člověku, který v neděli už cestou z kostela kleje, krucifixuje a himlhergotuje? (Latinské crucifixus je česky ukřižovaný, německé Himmel – Herr – Gott je česky nebesa – Pán – Bůh.) Buď tím chce říct: „Lidi, já sice do kostela jdu, ale neberte to vážně, já jsem ve skutečnosti nevěrec.“ - A to je ošklivé. Nebo tím vyjadřuje: „Lidi, neberte vážně nic, co říkám. Já plácám, co mi slina na jazyk přinese.“ A to je ubohé.
Proto vyzývám vás všechny, co mě nasloucháte: nechme my křesťané už jednou pohanům tohle rouhání a braní jména Božího nadarmo.
Pak je tu ještě druhá podoba zneužívání jména Božího: lehkomyslné slibování a nedodržení, křivá přísaha. V horském kázání po nás Pán Ježíš žádá jednoznačně: Ty, křesťane, ty nepřísahej! Nedělej slavnostní sliby. Tvá řeč ať je ano/ano, ne/ne. Jsi-li věrohodný, pravdivý, pak to stačí.
Všelijaká ta ujišťování: „Na mou čest! Čestné slovo!“ - jsou známkou, že ten člověk zpravidla lže a ví, že ho lidé mají za lháře; a tak se domáhá, aby mu aspoň tentokrát věřili.
Pak je tu třetí podoba zneužití Božího jména - to když někdo příliš rychle svou vůli vydává za vůli Boží. V každém člověku je jakási chuť k poroučení. Dělá nám dobře, když druzí musí tancovat, jak my pískáme. A nejen vladaři vyhlašovali své války a zákony ve jménu Božím, i dnešní panovační lidé rádi své poroučení podkládají vůlí Boží. Ta se ovšem vždy podivuhodně shoduje s tím, co chtějí oni. To je ošklivá podoba braní jména Božího nadarmo ke zneužívání moci. Vždyť Bůh Bible, Otec Ježíše Krista, se nestaví na stranu mocných a panujících - diktátorů ve státě či v rodině, ale staví se po bok slabých a utlačovaných. Jak často hřešíme proti druhému přikázání, když se těm nad sebou uctivě klaníme a ty pod sebou panovačně kopeme.
Každý máme nad někým moc, a máme ji používat tak, jak to dělá Bůh: Být věrní i vůči nevěrným. Být laskaví i vůči zlostníkovi. Brát ohled i na bezohledného. Usmívat se i na zamračeného. Být stále ochoten ke smíru. Tak může jednat mocnější jen v síle moci Boží.
Pro nás lidi se Bůh nazval jménem Jahve, což znamená: Jsem ten, který je tu pro vás. Pro nás lidi přijal Boží Syn jméno Ježíš. A i toto jméno je celá věta: Bůh je pomoc. Ano. Ve jménu Božím, s pomocí Boží, můžeme zvládnout vše, - i smrt. Proto je dobře každý den i každý významnější čin začínat „ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého.“

8. Jak své kázání otec Simajchl shrnul:
Naše víra se projevuje také v tom, jak vyslovujeme Boží jméno. Nemusíme mnohým modlením Boha donucovat, aby nám pomohl. On je vždy při nás. Máme však svým dobrým životem jméno Boží ctít a oslavovat. Dej, Bože, ať žijeme jako tvoji přátelé.

9. Co si máme zapamatovat
Nezneužívej jména Hospodinova! Nemluv o něm bez příčiny. Nezdůvodňuj své nápady jeho vůlí ani jeho jménem a nezapomeň, že máme svým dobrým životem Boha oslavovat.

10. Práva dětí Božích – co nemusíš a co se můžeš opřít:
Ty moje dítě: Nemusíš mne mnohým modlením a zbožnými úkony donucovat, abych ti pomohl.
Já, tvůj Otec, jsem tvůj přítel - a jsem s tebou zcela dobrovolně: Drž se mne a budeš žít pokojně.


pouť



pouť

Sdílet

Co říkáš na časopis Milujte se!?

Čtu ho od začátku až do konce a doporučuji dalším - jsem z něho nadšen. (Počet hlasů: 4)
(36.36 %)

Je dobře, že vychází - rád si v něm něco přečtu. (Počet hlasů: 6)
(54.55 %)

Znám jej a začínám objevovat. (Počet hlasů: 1)
(9.09 %)

Nevím o co jde. (Počet hlasů: 0)
(0.00 %)

S obsahem bych polemizoval... (Počet hlasů: 0)
(0.00 %)

Nemohu jej ani vidět. (Počet hlasů: 0)
(0.00 %)



Celkem hlasovalo: 11
Související články:
Promluvy XXII. pěší pouť na Velehrad - Desatero (27.08.2022)
Promluvy XXII. pěší pouť na Velehrad - pátek - 7. 8. a 10. přikázání Desatera (26.08.2022)
Promluvy XXII. pěší pouť na Velehrad - čtvrtek - 5., 6. a 9. přikázání Desatera (25.08.2022)
Promluvy XXII. pěší pouť na Velehrad - středa - 3. a 4. přikázání Desatera (24.08.2022)
Promluvy XXII. pěší pouť na Velehrad - úterý - 1. a 2. přikázání Desatera (23.08.2022)
Promluvy XXII. pěší pouť na Velehrad - úvod (22.08.2022)
Promluvy při XXI. pěší pouti na Velehrad (21.08.2021)
Promluvy při XXI. pěší pouti na Velehrad – čtvrtek (19.08.2021)
Promluvy pro XXI. pěší pouť na Velehrad L.P. 2021 - středa (19.08.2021)
Promluvy pro XXI. pěší pouť na Velehrad L.P. 2021 - úterý (18.08.2021)
Promluvy při XX. pěší pouti na Velehrad – pátek (21.08.2020)
Promluvy při XX. pěší pouti na Velehrad – čtvrtek (20.08.2020)
Promluvy při XX. pěší pouti na Velehrad – středa (19.08.2020)
Promluvy při XX. pěší pouti na Velehrad – úterý (18.08.2020)
Promluvy při XIX. pěší pouti na Velehrad (31.08.2019)
Promluvy při XIX. pěší pouti na Velehrad – pátek (23.08.2019)
Promluvy při XIX. pěší pouti na Velehrad – čtvrtek (23.08.2019)
Promluvy při XIX. pěší pouti na Velehrad – středa (21.08.2019)
Promluvy při XIX. pěší pouti na Velehrad – úterý (20.08.2019)
Promluvy při XVIII. pěší pouti na Velehrad L.P. 2018 - celé ke stažení (25.08.2018)
Promluvy při XVIII. pěší pouti na Velehrad L.P. 2018 - pátek dopoledne i odpoledne: Mons. ThDr. Josef SCHINZEL (24.08.2018)
Promluvy při XVIII. pěší pouti na Velehrad L.P. 2018 - čtvrtek dopoledne: sv. Terezie od Dítěte Ježíše (24.08.2018)
Promluvy při XVIII. pěší pouti na Velehrad L.P. 2018 - čtvrtek odpoledne: sv. Tereza z Kalkaty (23.08.2018)
Promluvy při XVIII. pěší pouti na Velehrad L.P. 2018 - středa odpoledne: sv. Jan Nepomucký (22.08.2018)
Promluvy při XVIII. pěší pouti na Velehrad L.P. 2018 - středa dopoledne: sv. Antonín Paduánský (22.08.2018)
Promluvy při XVIII. pěší pouti na Velehrad L.P. 2018 - úterý odpoledne: sv. Mikuláš (21.08.2018)
Promluvy při XVIII. pěší pouti na Velehrad L.P. 2018 - úterý dopoledne: sv. Jakub, syn Zebedeův (21.08.2018)
Promluvy při XVIII. pěší pouti na Velehrad L.P. 2018 - úvodní slovo (20.08.2018)
Promluvy ze XVII. pěší pouti na Velehrad (03.09.2017)
Promluvy ze XVII. pěší pouti na Velehrad - středa (23.08.2017)
Promluvy ze XVII. pěší pouti na Velehrad - úterý (22.08.2017)
XVI. pěší pouť na Velehrad - promluvy (05.09.2016)
Promluvy na XV. pěší pouti na Velehrad (04.09.2015)
PROMLUVY NA XIII. PĚŠÍ POUŤ NA VELEHRAD L.P. 2013 V ROCE VÍRY - 12 ČLÁNKŮ VÍRY (02.09.2013)
Promluvy z XII. pěší pouti na Velehrad L.P. 2012 (24.08.2012)
Promluvy na XI. pěší pouť na Velehrad L.P. 2011 (07.10.2011)
Promluvy z X. pěší pouti na Velehrad - Desatero - závěr (21.08.2010)
Promluvy z X. pěší pouti na Velehrad - Desatero - 7., 10. a 8. přikázání (20.08.2010)
Promluvy z X. pěší pouti na Velehrad - Desatero - 5., 6. a 9. přikázání (19.08.2010)
Promluvy z X. pěší pouti na Velehrad - Desatero - 3. a 4. přikázání (18.08.2010)
Promluvy z X. pěší pouti na Velehrad - Desatero - úvodní promluva (17.08.2010)
Promluvy z IX. pěší pouti na Velehrad - Sedm svátostí (20.02.2010)
Promluvy z VIII. pěší pouti na Velehrad - Modlitba Páně (19.02.2010)
Promluvy ze VII. pěší pouti na Velehrad - Sedm darů Ducha svatého (18.02.2010)
Promluvy ze VI. pěší pouti na Velehrad - Smrt, soud, nebe, peklo (17.02.2010)
Promluvy z V. pěší pouti na Velehrad - Eucharistie (16.02.2010)
Promluvy ze IV. pěší pouti na Velehrad - Šest základních pravd (15.02.2010)
Promluvy z III. pěší pouti na Velehrad - Ctnosti (14.02.2010)
Promluvy z II. pěší pouti na Velehrad - Mše svatá (13.02.2010)
Promluvy při I. pěší pouti na Velehrad - Sedm hlavních hříchů (12.02.2010)
| Autor: Bohumila Hubáčková | Vydáno dne 17. 08. 2010 | 7403 přečtení | Počet komentářů: 0 | Přidat komentář | Informační e-mailVytisknout článek
Nejnovější videa, filmy či audia (v mp3) pro vás:
Rychlé hledání:
Doporučujeme:
Anketa:
Jak se ti líbí časopis Milujte se!? (viz www.milujte.se)


Celkem hlasovalo: 48027
Volná šiřitelnost:
Na obsah tohoto webu si FATYM nevyhrazuje žádná autorská práva! Obsah můžete dále používat, pokud není někde stanoveno jinak.

Tento web je provozován společenstvím FATYM. Na obsah tohoto webu si FATYM nevyhrazuje žádná autorská práva! Obsah můžete dále používat, pokud není někde stanoveno jinak.
Používáme
phpRS - redakční systém zdarma.


Tento web je hostován na serverech A.M.I.M.S. (provozuje též TV-MIS.cz (on-line křesťanská internetová televize s programem na vyžádání - on-demand - zdarma) a TV-MIS.com v ukrajinštině, ruštine a běloruštině.