Sloužil Pánu v bratřích.
14. červenec
Sv. Kamila de Lellis, kněze
nezávazná památka
Narodil se 25. V. 1550 v obci Bucchianicu poblíž Chieti v Abruzzách. Bojoval ve službách benátské republiky proti Turkům. Chtěl zanechat rozmařilého vojenského života a vstoupit ke kapucínům, ale pro vážné onemocnění nemohl být přijat. Během léčení v římské nemocnici pomáhal ošetřovat spolupacienty.
Rozhodl se, že zasvětí svůj život tomuto povolání. V roce 1582 založil společenství ošetřovatelů, kteří si říkali »služebníci nemocných« a jako znak začali užívat červený kříž. Z nich později (1591) vznikla řeholní společnost kamiliánů. Velký vliv na jeho duchovní život měl sv. Filip Neri.
Ve službě nemocným viděl službu Kristu a nezanechal jí ani po vysvěcení na kněze (1584). Zemřel v Římě 14. VII. 1614. V roce 1746 byl prohlášen za svatého a roku 1886 za patrona nemocných a umírajících.
Ze »Života svatého Kamila de Lellis«
Sloužil Pánu v bratřích
Nejdříve se zmíním o svaté lásce, protože to je kořen všech ctností, a Kamilovi byla ze všech darů nejbližší. On tak hořel touto svatou ctností nejen vůči Bohu, ale také vůči bližním, a zvláště nemocným. Stačilo mu jenom je uvidět, a hned se jeho srdce rozplývalo soucitem a úplně zapomněl na všechno pozemské štěstí, potěšení a přání. Ať obsluhoval jakéhokoli nemocného, zdálo se, že se takřka cele vyčerpává a stravuje velikou láskou a soucitem. Rád by byl vzal na sebe každou jejich slabost či jakékoli jiné zlo, jen aby zmírnil jejich bolest nebo je zbavil nemoci.
Tak živě si v nich představoval Kristovu osobu, že když jim podával jídlo, byl často v mysli cele zaujat tím, že jsou pro něj Kristus, takže si od nich vyprošoval milost a odpuštění hříchů. Choval se před nimi tak uctivě, jako by byl opravdu a osobně v přítomnosti svého Pána. O ničem jiném nemluvil častěji a horlivěji než o svaté lásce, a byl by si přál ji vštípit do srdce všech smrtelníků.
Aby své řeholní bratry nadchl pro tuto nejpřednější ctnost, měl ve zvyku zdůrazňovat jim láskyplná slova Ježíše Krista: Byl jsem nemocen, a navštívili jste mě.
Zdálo se, že má tato slova opravdu vryta v srdci, tolikrát je říkal a opakoval.
Tak veliká a široce otevřená byla Kamilova láska, že uzavíral do své neobyčejné slitovnosti a dobroty nejen nemocné a umírající, ale vůbec všechny chudáky a ubožáky. Zkrátka, měl tak soucitné srdce vůči potřebným, že říkával: »Kdyby nebylo ve světě chudých, bylo by třeba je vyhledávat a vyhrabávat ze země, jen aby jim bylo možno prokazovat dobro a milosrdenství.«
15. červenec
Sv. Bonaventury, biskupa a učitele církve
památka
Narodil se kolem roku 1218 v Bagnoregiu u Viterba. Studoval a pak i přednášel filozofii a teologii v Paříži, tam také vstoupil k františkánům (1243). Od roku 1257 byl generálním představeným řádu. Jeho spisy vynikají neobyčejnou hloubkou, zanechal jich po sobě asi 45.
Vedle sv. Tomáše Akvinského je nejvýznačnějším teologem středověku. V roce 1273 byl povolán do Říma, aby spolupracoval na přípravě II. lyonského sněmu, a stal se biskupem a kardinálem. Zemřel 15. VII. 1274 v Lyonu. Za svatého byl prohlášen v roce 1482 a za učitele církve roku 1588.
Ze spisu »Cesta duše k Bohu« od svatého Bonaventury
Tajemná moudrost, zjevená skrze Ducha svatého
Kristus je cesta a dveře, Kristus je žebřík a vůz, on je slitovnice umístěná nad Boží archou a tajemství, které bylo skryté od věků. Kdo s celou rozhodností obrátí svou tvář k této slitovnici, pohlédne na Krista visícího na kříži, s vírou, nadějí a láskou, s oddaností, obdivem a radostí, s uznáním, chválou a jásotem, ten s ním koná paschu, to je přechod: přechází s holí kříže Rudým mořem, odchází z Egypta a vstupuje na poušť, aby okusil skrytou manu, a s Kristem spočine v hrobě, navenek jakoby mrtvý, ale zakouší – nakolik je to během pozemského putování možné – co bylo řečeno na kříži lotru, který se obrátil ke Kristu: Dnes budeš se mnou v ráji.
Má-li však být tento přechod dokonalý, je třeba zanechat veškeré rozumové činnosti, a v nejvyšším vzplanutí lásky být unešen a přeměněn v Boha. Ale to je hluboké tajemství, které nezná nikdo, než ten, komu se toho dostane, a dostane se toho jen tomu, kdo po tom touží, a touží po tom jen ten, koho zapálí až do morku kostí oheň Ducha svatého, který Kristus seslal na svět. A proto říká Apoštol, že tato tajemná moudrost byla zjevena skrze Ducha svatého.
Zkoumáš-li však, jak se to děje, ptej se milosti, a ne nauky, touhy, a ne rozumu, vzdychání modlitby, a ne horlivosti v četbě, ptej se Ženicha, a ne učitele, Boha, a ne člověka, temnoty, a ne jasu; neptej se světla, ale ohně úplně spalujícího a unášejícího k Bohu zcela zvláštním pomazáním a žhoucím planutím lásky. Tímto ohněm je Bůh sám, jeho pec je v Jeruzalémě a Kristus ji rozpálil žárem svého žhoucího utrpení. Opravdu to chápe jenom ten, kdo řekne: Šibenici si zvolila má duše, smrt moje kosti Kdo miluje tuto smrt, může vidět Boha, neboť je nepochybně pravdivé: Člověk mě nemůže spatřit a zůstat naživu.
Zemřeme tedy a vstupme do temnoty, uložme mlčení starostem, žádostem a fantazii. Přejděme s ukřižovaným Kristem z tohoto světa k Otci, aby nám ukázal Otce a my mohli říci s Filipem: To nám stačí. Slyšme s Pavlem: Stačí ti moje milost. Plesejme s Davidem: Touhou hyne mé tělo i duše, Bůh je navždy skála mého srdce a můj podíl. Požehnán buď Hospodin navěky! Staň se, staň se!