Kéž dosáhneme věčné moudrosti.
24. srpen
Sv. Bartoloměje, apoštola
svátek
Jméno Bartoloměj (Bar Tolmai, tj. syn Tolmaiův) uvádějí pouze synoptická evangelia (Mt 10, 3; Mk 3, 18; Lk 6, 14) a Skutky apoštolů (1, 13). S největší pravděpodobností je totožný s Ježíšovým učedníkem Nathanaelem, o němž Janovo evangelium (21,2) říká, že pocházel z Kány Galilejské, a jmenuje ho mezi apoštoly, kterým se Ježíš zjevil po svém zmrtvýchvstání; jeho setkání s Ježíšem zprostředkoval apoštol Filip (Jan 1, 45-51). Podle Eusebia hlásal evangelium v Indii a v Arménii, kde také podstoupil mučednickou smrt, když z něho zaživa sedřeli kůži. Byzantská liturgie slaví 25. VIII. přenesení jeho ostatků z Arménie do města Dary v Mezopotámii; koncem 6. století se dostaly na Liparské ostrovy poblíž Sicílie, v 9. století do jihoitalského Beneventa a odtud značná jejich část do Říma (v roce 1000), kde byly uloženy na ostrově řeky Tibery v bazilice zasvěcené původně sv. Vojtěchu. Část ostatků tohoto apoštola získal také Karel IV. pro svatovítskou katedrálu v Praze.
‘Slabá’ Boží věc je silnější než lidé
Prostřednictvím lidí neučených si kříž získal celý svět. Řeč kříže přitom není snadná, vždyť mluví o Bohu, o pravém náboženství, o životě podle evangelia a o nadcházejícím soudu. Kříž přivedl všechny, prosté a nevzdělané, k pravé moudrosti. Vidíš, jak je ‘pošetilá’ Boží věc moudřejší a ‘slabá’ silnější než lidé?
Jak to, že silnější? Pronikla přece do celého světa a všechny si podmanila, a přestože se kdekdo snažil jméno Ukřižovaného vyhladit, stal se pravý opak: toto jméno se stalo slavným a jeho sláva se dále roznesla, zatímco jeho odpůrci vzali za své, zřítili se do zkázy: ač živí, nezmohli nic proti Mrtvému. A tak když o mně Řek říká, že jsem mrtvý, ukazuje se jako nadmíru pošetilý, a ačkoli mě považuje za pošetilce, jsem ve skutečnosti moudřejší než jeho mudrc; a když mě nazve slabým, ukáže se, že on sám je slabší. Neboť co dokázali s Boží milostí vykonat opovrhovaní celníci a rybáři, nedovedli si mudrcové, vládcové a vlastně celý svět se vším svým snažením ani představit.
To měl na mysli Pavel, když říkal: ‘Slabá’ Boží věc je silnější než lidé. A z toho také vyplývá, že kázání evangelia je dílo Boží. Vždyť copak vůbec mohlo napadnout těch dvanáct mužů, navíc zcela neučených, žijících při jezerech a řekách nebo v pustinách, že se dají do tak velikého díla? A že se oni, kteří se snad nikdy předtím nedostali do velkého města a před veřejnost, postaví proti celému světu? O tom, že byli bázliví a malodušní, svědčí přece ten, kdo o nich podal písemnou zprávu. Vůbec to nezapírá a nesnaží se zastřít jejich nedostatky, a to je snad největší důkaz jeho pravdivosti. Co vlastně o nich říká? Že když Krista zatkli, oni bez ohledu na to, že učinil nesčetně zázraků, většinou utekli, a ten, který stál v jejich čele, Krista dokonce zapřel.
Jak to tedy, že ti, kteří za Kristova života neodolali ani náporu Židů, se poté, co zemřel a byl pohřben, postavili proti velikosti celého světa, jestliže podle vás údajně nevstal z mrtvých, a tudíž s nimi ani nemluvil, ani jim nedodal odvahy? Cožpak by si sami neřekli: Co teď? Sám si za živa nepomohl, a nám by měl po smrti podat pomocnou ruku? Sám si za živa nepodrobil ani jediný národ, a my bychom měli hlásáním jeho jména získat celý svět? Nejen se o to pokusit, ale dokonce na to i pomyslet by přece bylo nesmyslné!
Takže je zřejmé, že kdyby neviděli Ježíše zmrtvýchvstalého a kdyby se jim nedostalo přesvědčivého důkazu jeho moci, nebyli by se rozhodli pro tak veliké dílo.
27. srpen
Sv. Moniky
památka
Narodila se v roce 331 nebo 332 v křesťanské rodině v Tagaste v Numidii (v dnešním severovýchodním Alžírsku). Provdala se za pohanského muže Patricia a měla s ním dva syny a dceru. Svou mírností a trpělivostí dosáhla toho, že její muž rok před svou smrtí přijal křest (370). Její starší syn Augustin byl velmi nadaný, ale žil bezuzdným životem, ať šlo o věci tělesné nebo duchovní. Když odešel (383) jako učitel řečnictví do Říma a odtud do Milána, vydala se za ním, aby mu byla stále nablízku a vyprošovala pro něj milost obrácení. Nejradostnějším dnem v jejím životě byl 24. duben 387, kdy Augustin přijal křest. Zakrátko potom zemřela v Ostii u Říma (na podzim 387), kde čekala se synem na loď, která je měla odvézt zpátky do Afriky. Byla pohřbena v Ostii, v 15. století byly její ostatky přeneseny do Říma a uloženy v kostele zasvěceném dnes sv. Augustinovi.
Ze spisu „Vyznání“ od svatého Augustina, biskupa
(Lib. 9, 10-11: CSEL 33, 215-219)
Kéž dosáhneme věčné moudrosti
Když se blížil den, kdy měla odejít z tohoto světa – ty jsi znal ten den, Bože, my jsme ho neznali – stalo se tvým skrytým řízením, jak jsem přesvědčen, že jsme já a ona byli sami, opřeni o okno, jímž bylo vidět do zahrady domu, v němž jsme bydleli. Bylo to v Ostii na Tibeře, kde jsme se, vzdáleni vší vřavy, po dlouhé namáhavé cestě zotavovali před odplutím. Rozmlouvali jsme tehdy o samotě velmi srdečně. Nedbali jsme na to, co bylo za námi, a byli jsme upnuti na to, co bylo před námi, a ptali jsme se spolu v přítomnosti pravdy, jíž jsi ty, jaká bude věčná blaženost svatých, to, co oko nevidělo, co ucho neslyšelo, nač člověk ani nikdy nepomyslil, a naše srdce prahlo po nebeských vodách z tvého pramene, pramene života, který je u tebe.
O těchto věcech jsem mluvil, i když ne tímto způsobem a těmito slovy. Ale ty, Pane, víš, že když jsme toho dne takto rozmlouvali a tento svět se všemi jeho radostmi ztrácel při tom rozhovoru pro nás cenu, ona tehdy řekla: „Synu, pokud jde o mě, už mě na tomto světě nic netěší. Co zde mám ještě dělat a nač tu mám být, nevím, vždyť od tohoto pozemského života už nic nečekám. Jen pro jedno jsem si přála žít ještě nějakou chvíli na tomto světě: chtěla jsem vidět, dříve než umřu, že jsi katolickým křesťanem. A Bůh mi to dopřál v míře mnohem větší, neboť mohu vidět i to, že jsi pohrdl pozemským štěstím a stal ses Božím služebníkem. Co tu mám ještě dělat?“
Nepamatuji se už dobře, co jsem jí na to odpověděl. Ale asi za pět dní nebo jen o málo později dostala horečku a ulehla. V době nemoci jednou omdlela a ztratila na chvíli vědomí. Přiběhli jsme k ní, ale brzy se probrala, podívala se na mě a na mého bratra, jak jsme u ní stáli, a jako by něco hledala, nám řekla: „Kde jsem to byla?“
A když nás viděla, že jsme smutní a zaražení, řekla: „Pochováte svou matku tady.“ Mlčel jsem a snažil jsem se zadržet pláč. Můj bratr však něco řekl, že by si přál, aby nezemřela v cizině, že by bylo pro ni lépe umřít ve vlasti. Když to uslyšela, pohlédla na něj s úzkostí a výčitkou, že mu záleží na takových věcech, potom se podívala na mě a řekla: „Slyš, co to říká.“ Brzy nato řekla nám oběma: „Pochovejte toto tělo kdekoli a nedělejte si s tím starost. Jen o to vás prosím, tam, kde budete, pamatujte na mě u oltáře Páně.“ A když sdělila, jak mohla, toto své přání, přestala mluvit, neboť nemoc se zhoršovala a působila jí utrpení.
29. srpen
Umučení svatého Jana Křtitele
památka
O umučení Předchůdce Páně podává zprávu evangelium Matoušovo (14,3-12) a Markovo (6, 17-29). Josef Flavius píše, že se to stalo v tvrzi Machaerus, kde měl Herodes Antipas královský palác. Podle staré tradice přenesli Janovi učedníci jeho mrtvé tělo do samařského města Sebaste a uložili ho na místě, kde byla v 1. polovině 4. století zbudována bazilika. Zdá se, že památka Předchůdce Páně, slavená v Jeruzalémě už v 5. století kromě slavnosti Narození také dnešního dne, byla výročím posvěcení této baziliky. Během 6. a 7. století se rozšířilo slavení této památky na Východě i na Západě s názvem Umučení nebo Stětí sv. Jana Křtitele.
Z homilií svatého Bedy Ctihodného, kněze
(Hom. 23: CCL 122, 354.356-357)
Předchůdce Kristův narozením i smrtí
Svatý Předchůdce narození, kázání i smrti Páně ukázal při svém zápase sílu hodnou toho, aby na něj hledělo nebe. Platí o něm, co říká Písmo: I když se lidem zdálo, že je trestán, jeho naděje byla plná nesmrtelnosti. Právem slavíme den, který je pro nás posvěcen Janovým utrpením, ozdoben zářícím purpurem jeho krve. Právem uctíváme s duchovní radostí Janovu památku, neboť on své svědectví, které vydal Pánu, zpečetil mučednickou smrtí.
Nelze pochybovat, že svatý Jan trpěl ve vězení a v okovech pro našeho Vykupitele. Jemu předem vydával svědectví a za něj položil také svůj život. Pronásledovatel sice od něho nežádal zapření Krista, ale zamlčení pravdy; to však znamená, že zemřel kvůli Kristu. Vždyť přece Kristus říká: Já jsem pravda. A proto zajisté prolil svou krev kvůli Kristu, když ji prolil kvůli pravdě. A jako svým narozením, kázáním a tím, že křtil, vydával Jan předem svědectví tomu, který se měl narodit, kázat a křtít, tak i svým utrpením Jan o něm předem naznačil, že má také trpět.
Takový a tak veliký muž uzavřel tedy svůj pozemský život, po dlouhém utrpení v okovech, prolitím krve. Toho, který hlásal svobodu nebeského pokoje, spoutali bezbožníci do okovů. Do temného vězení byl uvržen ten, který přišel, aby vydal svědectví o světle, a o němž samo světlo, jímž je Kristus, vydalo svědectví, že byl lampou hořící a zářící. A svou vlastní krví byl pokřtěn ten, jemuž bylo dáno pokřtít Vykupitele světa, uslyšet hlas Otcův, který se ozval Kristu z nebe, a uvidět milost Ducha svatého sestupujícího na něj. Ale takovým lidem, jako byl on, nebylo těžké, naopak, bylo to pro ně lehké a žádoucí trpět časná muka pro pravdu; neboť on věděl, že to bude odměněno věčnými radostmi.
Mučedníci si přáli přijmout smrt, která tak jako tak nevyhnutelně hrozila, pro vyznání Kristova jména s palmou věčného života. Správně říká apoštol: Vám se přece dostalo té milosti, že smíte v Krista nejen věřit, ale také pro něj trpět. Považuje to za Kristův dar, že vyvolení mohou pro něj trpět, a rovněž říká: Utrpení tohoto času se nedají srovnat s budoucí slávou, která se zjeví na nás.
