Liturgický rok

Dnes slavíme svátek Svaté rodiny.

Pastýři pospíchali do Betléma a nalezli Marii, Josefa i ... Nevěděli jste, že já musím být v tom, co je mého Otce?









29. prosinec

Sv. Rodiny Ježíše, Marie a Josefa svátek

První čtení: Sirachovec 3,3-7.14-17

Pán chtěl, aby otec byl od dětí ctěn, a potvrdil právo matky u potomstva. Kdo ctí otce, usmiřuje své hříchy, kdo si váží matky, jako by sbíral poklady. Kdo ctí otce, dočká se radosti na vlastních dětech a bude vyslyšen, když se modlí. Kdo ctí otce, bude dlouho žít, kdo poslouchá otce, občerstvuje svou matku. Synu, ujmi se svého otce, když zestárne, a netrap ho, dokud je živ. Slábne-li mu rozum, ber na něj ohled a nepohrdej jím, když ty jsi v plné síle. Nezapomene se ti, žes měl soucit s otcem, započítá se ti jako náhrada za tvé hříchy.

Druhé čtení: list Kolosanům 3,12-21

Bratři! Jako od Boha vyvolení, svatí a milovaní projevujte navenek milosrdné srdce, dobrotu, pokoru, mírnost a trpělivost. Snášejte se a navzájem si odpouštějte, má-li kdo něco proti druhému. Pán odpustil vám, proto odpouštějte i vy. A nadto nade všechno mějte lásku, neboť ona je svorník dokonalosti. Ať ve vašem srdci vládne Kristův pokoj: k němu jste byli povoláni v jednom těle. Buďte za to vděční. Kristova nauka ať je u vás ve své plné síle: moudře se navzájem poučujte a napomínejte. S vděčností zpívejte Bohu z celého srdce žalmy, chvalozpěvy a duchovní písně. Cokoli mluvíte nebo konáte, všecko dělejte ve jménu Pána Ježíše a skrze něho děkujte Bohu Otci. Ženy, buďte svému muži podřízeny, jak se to sluší na křesťanky. Muži, mějte svou ženu rádi a nechovejte se k ní mrzoutsky. Děti, ve všem svoje rodiče poslouchejte, jak se to patří u křesťanů. Otcové, nedrážděte svoje děti, aby neztrácely odvahu.

Evangelium: Matouš 2,13-15.19-23

Když mudrci odešli, zjevil se Josefovi ve snu anděl Páně a řekl: "Vstaň, vezmi dítě i jeho matku, uteč do Egypta a zůstaň tam, dokud ti neřeknu. Herodes totiž bude po dítěti pátrat, aby ho zahubil." Vstal tedy, vzal v noci dítě i jeho matku, odebral se do Egypta a byl tam až do Herodovy smrti. Tak se splnilo, co řekl Pán ústy proroka: 'Z Egypta jsem povolal svého syna.' Když Herodes zemřel, zjevil se v Egyptě Josefovi ve snu anděl Páně a řekl: "Vstaň, vezmi dítě i jeho matku a jdi do izraelské země, protože ti, kdo ukládali dítěti o život, už zemřeli." Vstal tedy, vzal dítě i jeho matku a odebral se do izraelské země. Ale když uslyšel, že je v Judsku místo svého otce Heroda králem Archelaus, bál se tam jít, a podle pokynu ve snu se odebral na území galilejské. Šel tedy a usadil se v městě, které se jmenuje Nazaret, aby se splnilo, co je řečeno ústy proroků: 'Bude nazýván Nazaretský.'

Z promluvy papeže Pavla VI. při pouti do Svaté země

(Allocutio habita Nazareth 5 ianuarii 194)

Příklad Nazareta

Nazaretský dům je školou, v níž začínáme rozpoznávat Kristův život: je tudíž školou evangelia. Zde se totiž nejprve učíme dívat, poslouchat, rozjímat a do hloubky pronikat, jaká vznešená a tajemná síla je ukryta v tom velmi prostém, velmi pokorném a velmi krásném zjevení Božího Syna. Snad se to ponenáhlu učíme i napodobovat.
Zde si vskutku osvojíme způsob a cestu, jak snadno poznat, kdo je Kristus. Zde obzvláště chápeme, jak mnoho je třeba si všímat toho, co nějak souvisí s jeho pobytem mezi námi a jakoby jej vymezuje: jsou to místa, doba, zvyky, řeč, posvátné obřady a konečně všechno, čeho Ježíš použil k tomu, aby se stal světu zjevným. Zde všechno mluví, všechno něco znamená.
Zde zajisté, v této škole, chápeme, proč je třeba zachovávat duchovní kázeň, přeje-li si někdo řídit se učením evangelia a stát se Kristovým žákem. Jak rádi bychom se chtěli vrátit ke svému nejútlejšímu dětství a znovu se svěřit této pokorné a zároveň vznešené nazaretské škole! Jak mocná je naše touha moci obnovit v blízkosti Marie své snažení o pravou životní moudrost a o získání schopnosti chápat božské pravdy!
Avšak usedli jsme tu jenom jako poutníci a jsme nuceni vzdát se své touhy pokračovat v tomto domě v nikdy neukončeném vzdělávání se v poznání evangelia. Přece však neodejdeme, aniž bychom si ve spěchu a jakoby pokradmu odnesli z nazaretského obydlí nějaké stručné napomenutí.
Především učí tento dům mlčení. Kéž by v nás znovu ožila nejhlubší úcta k mlčení: vždyť je obdivuhodným a potřebným stavem mysli právě pro překotný a bouřlivý život v našem věku, kdy na nás útočí tolikerý křik, povykování a vřava. Ach ty nazaretské ticho, nauč nás nastálo se upřít k dobrým myšlenkám a soustředit se na duchovní nitro, provždy se řádně přichystat k naslouchání tajemným Božím záměrům a návodům pravých učitelů; nauč nás, nakolik je potřebná a platná příprava, učení, meditace, vlastní vnitřní řád života a modlitba, jíž v skrytu přihlíží samotný Bůh.
Mimoto tu poznáváme způsob domácího života. Nazaret nám zajisté může ukázat, co je to rodina, co znamená její společenství v lásce; jak závažná a skvělá je její krása, jak posvátná a neporušitelná je její podstata; může nám ukázat, jak vzácná je v rodině výchova, již nelze ničím jiným nahradit; může nás poučit o tom, jaké je vlastní poslání rodiny ve společenském řádu.
Posléze tu poznáváme kázeň při práci. Ty nazaretské obydlí, domov tesařova Syna, zde nejspíše si přejeme pochopit a oslavit sice přísný, leč spásu přinášející zákon lidské práce; obnovit tu důstojnost práce takovým způsobem, aby ji pociťovali všichni; pod touto střechou si přejeme připomenout, že práce nemůže být sama sobě cílem, nýbrž že svou svobodu a své výsadní postavení získává nejen vzhledem k hospodářským zřetelům, ale i vzhledem k tomu, čím je sama vedena ke svému skvělému cíli. Zde chceme konečně zvěstovat spásu dělníkům na celém světě a ukázat jim veliký vzor, našeho Pána Ježíše Krista, božského bratra, který se staví za všechny jejich spravedlivé požadavky.

Pastýři pospíchali do Betléma a nalezli Marii, Josefa i ...


ZAMYŠLENÍ:

Na adresu rodiny bývá v církevním prostředí řečena řada vznešených slov a položena bývá řada oprávněných, ale obtížných požadavků. Rodina je místem, kde se děje církev, je jakousi malou svatyní, rodina je zobrazením věrné lásky Hospodina ke svému lidu, je to místo, které má být otevřené i druhým, je činitelem evangelizace... Mohli bychom toho říci ještě hodně a všechno je to pravda. Právě tak je ale pravdou, že rodina se skládá z lidí, tedy z hříšníků, kteří sice mají jakožto křesťané účast na spáse, ale také na hříšnosti lidí. Je to tedy prostředí, které může být a mnohdy bývá krásné, které ale nikdy není ideální. Jak srovnat tyto věcí s pohledem na nazaretskou rodinu? Snad nejlépe tak, že si znovu připomeneme, že její členové byli a jsou aktéry Božího díla spásy, které se táhne lidskými dějinami. Nejde o to, že bychom měli či směli snižovat osobní kvality, tedy svatost členů nazaretské rodiny. Jde o to, abychom nezůstali jen u popisu toho, jak Ježíš, Maria a Josef byli lidé Bohu blízcí a milí a nepřipojili k tomu jen konstatování, že my takoví nejsme. To by bylo totiž opravdu velmi málo. Písmo nevidí ani jednoho z členů nazaretské rodiny ani jejich životní díla izolovaně. Vše patří do dějin spásy. Vše je částí - byť nejvýznamnější - Božího plánu záchrany, který ani v Betlémě nezačal, ani v Nazaretě nebo na Golgotě neskončil.Tento plán spásy pokračuje, a tak každá rodina dnes i kdykoliv jindy je do něho pojata. Je místem, kde se má Boží záchrana také uplatnit a místem, které má spásu druhým lidem také zprostředkovat. Jinými slovy: my všichni lidé jsme pojati do Božího plánu, každý v něm má šanci naplnit svůj dobrý a prospěšný úkol, jsme voláni k tomu, aby se takový úkol naplňoval v celém životě každého ze členů rodiny. Pokud si toto členové rodin uvědomí, mohou z toho pro ně vyplynout dvě věci. Jednak pocítí odpovědnost za naplnění Božího úkolu ve svém vlastním životě. Jako věřící lidé víme o tom, že si nejsme odpovědni jen sobě navzájem, ale že jsme také odpovědni Bohu. A dále může toto vědomí nadlehčit někdy až tíživý pocit vzájemné zodpovědnosti, zejména pak tíživý pocit zodpovědnosti, který mají mnohdy rodiče vůči svým dospívajícím či dospělým dětem. Každý člen rodiny patří do Božího plánu záchrany. A jestliže v nějaké - třeba i dlouhé - fázi života se někdo vymkne, sejde z dobré cesty, není to konec a není to znehodnocení celého úsilí o dobrou výchovu. Boží vůle zachránit člověka trvá. Semeno Boží pravdy, které bylo do někoho zaseto, je semeno dobré a může přinést svůj užitek. Je tedy třeba se dívat dost daleko. Nevnímat jen okamžitou kvalitu rodiny a jejich členů, ale vnímat Boží plán, vnímat, že jsme spolu i každý jednotlivě objektem Boží péče a aktéry Božího díla záchrany, které je namířeno ke všem lidem. Křesťanské rodiny zdaleka nejsou a nemají být jen "ideální vzorky správného života". Křesťanské rodiny jsou, podobně jako nazaretská rodina, složeny z lidí, s nimiž Bůh ve svém plánu spásy počítá, kteří jsou pro něho společně i každý jednotlivě důležití

2. leden

Sv. Basila Velikého a Řehoře Naziánského, biskupů a učitelů církve památka

Oba se narodili kolem roku 330 v Kappadocii (na území dnešního Turecka). Setkali se na studiích v Athénách a stali se dobrými přáteli. Po návratu vytvořili spolu s dalšími mnišské společenství a žili v něm nějaký čas pohromadě. Statečně hájili, zvláště později jako biskupové, víru v Kristovo božství proti ariánům.
Basil se narodil v Caesareji (dnešní Kayseri). Seznámil se s životem mnichů a poustevníků v Palestině, v Egyptě a v Sýrii. Sjednotil a ukáznil soudobé mnišské stanovy; jeho řeholní pravidla se stala základem pro východní mnišský život. Přál si, aby mnišské komunity zůstávaly v živém kontaktu s okolním prostředím a spolupracovaly na jeho náboženském, kulturním i sociálním povznesení. Stal se knězem (364) a pak i biskupem (370) ve svém rodišti. Plně uplatňoval své organizátorské nadání, ať šlo o církev, liturgii, vzdělání kněží a mnichů, nebo o problémy sociální. Zemřel 1. I. 379.
Řehoř se narodil poblíž Nazianzu. V roce 362 se stal knězem a později biskupem. Vynikal učeností a výmluvností, nikdy však nepřestával toužit po životě v ústraní; byl spíše mužem samoty a rozjímání. Zemřel ve svém rodišti 25. I. 389 nebo 390.

Pastýři pospíchali do Betléma a nalezli Marii, Josefa i ...


Z oslavné řeči svatého Řehoře z Nazianzu

(Oratio 43, in laudem Basilii Magni, 15. 16-17. 19-21: PG 36, 514-523)

Vpravdě jedna duše ve dvou tělech

Oba jsme byli v Athénách. Vyšli jsme kdysi ze stejné vlasti, jakoby z jednoho pramene, ale touha po vzdělání nás rozdělila do různých zemí. A teď jsme se tedy znovu sešli, jako bychom se domluvili. Zařídil to tak ovšem sám Bůh.
Již tehdy jsem si zajisté našeho velkého Basila vážil, vždyť jsem mohl osobně sledovat jak přísné mravy jeho života, tak zralost a moudrost jeho řeči. Ale navíc jsem nabádal také jiné, kteří ho ještě tolik neznali, aby si počínali podobně. A mnozí ho opravdu začali mít hned ve vážnosti, jako by už o něm věděli z pověstí a z doslechu.
A co z toho vzešlo? Ze všech, kteří přicházeli za studiemi do Athén, byl Basil vlastně jediný, na koho neplatil obecný zákon a komu se už tehdy dostalo určitě větších poct, než se na nováčka běžně slušelo. A to byla předehra našeho vztahu, odtud vyšlehl ohníček našeho přátelství, tak jsme si jeden druhého zamilovali.
Když jsme si po určité době vyznali vzájemně svou náklonnost a oba prohlásili za své poslání filozofii, byli jsme už jeden druhému opravdu vším: spolu jsme bydleli i jedli, oba jsme měli stejné smýšlení a stejný cíl a den ze dne nás k sobě poutalo vřelejší a pevnější přátelství.
Vedla nás stejná touha po vědění, tedy po něčem, co bývá předmětem největší závisti. Nám však byla jakákoli závist cizí, naopak, cenili jsme si horlivosti a snahy druhého. A přece jsme se v něčem předháněli: nikoli v tom, kdo z nás získá první místo, ale v tom, kdo je tomu druhému přenechá, neboť čest a slávu toho druhého jsme oba považovali za svou vlastní.
Jako bychom měli ve dvou tělech jedinou duši. I když vůbec žádné víry nezasluhují ti, kdo tvrdí, že všechno je obsaženo ve všem, nám by se přesto mělo věřit, že jsme byli jeden ve druhém a u druhého.
Jediným cílem našeho konání a snažení byla ctnost a život v naději na budoucnost a takové počínání, abychom se do budoucího života přenášeli už před odchodem z tohoto světa. To jsme měli stále před očima a podle toho jsme usměrňovali svůj život a všechno své jednání: drželi jsme se Božích přikázání a jeden v druhém jsme podněcovali odhodlání žít ctnostně. A kdyby to nevypadalo příliš domýšlivě, řekl bych, že jsme byli jeden druhému normou a měřítkem, podle něhož jsme rozlišovali správné od špatného.
Každý člověk má své vlastní příjmení, které buď dostal po rodičích, nebo si je sám vydobyl a získal vlastním úsilím a prací; pro nás bylo něčím velikým to, že jsme křesťané, a tak být nazýván křesťanem jsme považovali za vznešený titul.

Pastýři pospíchali do Betléma a nalezli Marii, Josefa i ...



Sdílet

| Autor: Martin Kerhart | Vydáno dne 29. 12. 2019 | 1965 přečtení | Počet komentářů: 0 | Přidat komentář | Informační e-mailVytisknout článek
Externí odkazy na nová on-line videa a audia (mp3):

Tento web site byl vytvořen prostřednictvím phpRS - redakčního systému napsaného v PHP jazyce.
Hosting zajištuje apoštolát A.M.I.M.S., na jehož činnosti se podílí FATYM a Misionáři obláti P. Marie Neposkvrněné (OMI). Provozuje též TV-MIS.cz (on-line křesťanská internetová televize s programem na vyžádání - on-demand - zdarma) a připravuje i TV-MIS.com v ukrajinštině, ruštine a běloruštině.

Obsah tohoto webu je volně šiřitelný, není-li někde stanoveno jinak. - KONTAKTY NA NÁS - ADMINISTRACE