Ti všichni jednomyslně setrvávali v modlitbách.
7. neděle velikonoční
První čtení: Skutky apoštolů 1,12–14
Když byl Ježíš vzat do nebe, apoštolové se vrátili do Jeruzaléma z hory, která se nazývá Olivová. Je blízko Jeruzaléma, vzdálená jenom délku sobotní cesty.
A když přišli zase do města, vystoupili do hořejší místnosti, kde bydleli Petr a Jan, Jakub a Ondřej, Filip a Tomáš, Bartoloměj a Matouš, Jakub Alfeův, Šimon Horlivec a Juda, Jakubův bratr. Ti všichni jednomyslně setrvávali v modlitbách spolu se ženami, s Ježíšovou matkou Marií a s jeho příbuznými.
Druhé čtení: 1. list Petrův 4,13–16
Milovaní!
Radujte se, že máte účast na utrpení Kristově, abyste také mohli radostně jásat při jeho slavném zjevení. Když musíte snášet urážky pro Kristovo jméno, blaze vám, neboť na vás spočívá Duch slávy, to je Duch Boží. Ať nikdo z vás netrpí proto, že zavraždil nebo okradl, že někomu ublížil nebo jen že se míchal do záležitostí druhých lidí. Trpí-li však, že je křesťanem, za to se stydět nemusí; spíše ať Boha velebí, ze je křesťanem.
Evangelium: Jan 17,1–11a
Ježíš pozvedl oči k nebi a modlil se:
„Otče, přišla ta hodina. Oslav svého Syna, aby Syn oslavil tebe. Obdařils ho mocí nade všemi lidmi, aby dal věčný život všem, které jsi mu dal. Věčný život pak je to, že poznají tebe, jediného pravého Boha, a toho, kterého jsi poslal, Ježíše Krista.
Já jsem tě oslavil na zemi: dokončil jsem dílo, které jsi mi svěřil, abych ho vykonal. Nyní oslav ty mne u sebe, Otče, slávou, kterou jsem měl u tebe, dříve než byl svět.
Zjevil jsem tvé jméno lidem, které jsi mi dal ze světa. Byli tvoji a mně jsi je dal, a zachovali tvoje slovo. Nyní poznali, že všechno, cos mi dal, je od tebe; vždyť slova, která jsi dal mně, dal jsem jim. Oni je přijali a skutečně poznali, že jsem vyšel od tebe, a uvěřili, že jsi mě poslal.
Já prosím za ně. Neprosím za svět, ale za ty, které jsi mi dal, vždyť jsou tvoji; a všechno moje je tvoje a všechno tvoje je moje. V nich jsem oslaven. Už nejsem na světě, ale oni jsou na světě; a já jdu k tobě.“
ZAMYŠLENÍ:
Možná, že každý z nás už řekl v nějaké situaci, a třeba nejednou, tu podivnou větu: "Tady je už možné se jen modlit. Jakoby se člověk bál říci, že se nedá dělat nic, řekne tedy: "lze se jen modlit", a ono to zní, jako když jen jinými slovy vyjádří svou nemohoucnost.
V prvém čtení dnešní neděle je také řeč o modlitbě. Ta ale nestojí na konci nějakého lidského snažení, nýbrž na jeho začátku. Apoštolové se ženami, Ježíšovou matkou Marií a s jeho příbuznými vystupují do hořejší místnosti jeruzalémského domu. Připravují se na hlásání evangelia celému světu neuvěřitelně jednoduchým a na vkus dnešní doby pasivním způsobem: modlí se. Jako dobří křesťané máme jistě v paměti zafixováno, že je to tak správné. Možná, že se i my před prací modlíme. Ale je třeba jít v našem zamyšlení ještě dál: ptát se, co od své modlitby čekáme. Jestli modlitbu náhodou nepovažujeme za ten poslední zoufalý pokus, který přijde na řadu, když všechno ostatní zklamalo, jak bylo řečeno už výše. Zda ji opravdu považujeme za základní a nezbytný prostředek pro to, abychom byli s Bohem zajedno, a tedy - abychom nedělali jen svá díla, ale dílo Boží. Není to snadné. Čím víc zkušeností máme a čím víc technických prostředků nám slouží, tím větší je pokušení, že budeme na jedno či druhé spoléhat. A čím víc nám na naší činnosti záleží, tím více se možná budeme snažit být aktivní. Budeme chtít něco pro věc udělat. Je tím "něčím", dokonce tím nejdůležitějším - modlitba? Tady se opravdu tříbí duchové. Protože modlit se znamená skutečně počítat s Bohem, spolehnout se na něj. Počítat s ním více, než s vlastní aktivitou. A to je pro mnohé hodné křesťany dneška věc dost nesnadná. Písmo nás ale jinou cestou nevede. Čteme-li celou první kapitolu Skutků apoštolů, potom narazíme na Ježíšův příkaz, aby učedníci nikam neodcházeli, dokud nebudou naplněni silou z výsosti. Protože hlásání evangelia je možné jen v jedné jediné síle, a to v síle Ducha svatého. K jeho přijetí je třeba disponovat se modlitbou. Modlitba sama není cílem našeho snažení. Je to nezbytný prostředek proto, aby člověk nepracoval jen silou vlastní. A tak tedy - modlitba, jak k ní vede Ježíš, je cestou k osvobození. K podobnému osvobození, jaké museli zažít apoštolové, když se od otázek kdy a jak obnoví Kristus v Izraeli království a od starostí, zda oni budou při tom, dostali k modlitbě, ve které se otevřeli Duchu svatému. Ten potom v nich působil tak, že hlásání evangelia bylo účinnější, než by si kdokoliv mohl myslet. Výzvu k modlitbě v tomto smyslu tedy nemůžeme přeslechnout ani dnes.
Prosíme tě, Pane, za všechny křesťany, ať je Duch svatý shromáždí vjedno.
AŤ ZA NÁS PROSÍ DUCH SVATÝ.
Pošli své světlo všem, kdo trpí příkoří pro tvé jméno, aby věděli, jak se mají hájit.
AŤ ZA NÁS PROSÍ DUCH SVATÝ.
Ať všichni poznají, že tys pravý vinný kmen, a stanou se ratolestmi, které přinášejí plody Ducha.
AŤ ZA NÁS PROSÍ DUCH SVATÝ.
Kriste, nebe tě přivítalo s jásotem jako Krále celé země, kraluj tedy všem národům.
AŤ ZA NÁS PROSÍ DUCH SVATÝ.
Pamatuj na ty, kdo se křtem stali účastnými tvé smrti a tvého vzkříšení, ať s tebou přejdou smrtí do života.
AŤ ZA NÁS PROSÍ DUCH SVATÝ.
