„Dávejte tedy, co je císařovo, císaři, a co je Boží, Bohu.“
29. neděle v mezidobí
První čtení: Izaiáš 45,1.4-6
Tak praví Hospodin o svém pomazaném Kýrovi: „Vzal jsem ho za pravou ruku, abych mu podmanil národy, abych odpásal bedra králů, abych před ním otevřel vrata, aby žádná brána nezůstala uzavřena. Pro svého služebníka Jakuba, pro Izraele, svého vyvoleného, zavolal jsem tě jménem, poctil jsem tě, i když jsi mě neznal. Já jsem Hospodin, jiný není, není Bůh mimo mne. Přepásal jsem tě, i když jsi mě neznal, aby se poznalo od východu slunce i od západu, že mimo mne jiný není. Já jsem Hospodin, a nikdo jiný.“
Druhé čtení: 1. list Soluňanům 1,1-5b
Pavel, Silván a Timotej soluňské církevní obci, která je ve spojení s Bohem Otcem a s Pánem Ježíšem Kristem. Milost vám a pokoj! Stále děkujeme Bohu za vás za všechny, když si vás připomínáme ve svých modlitbách. Před naším Bohem a Otcem vzpomínáme bez přestání, jak je vaše víra účinná, láska obětavá a naděje v našeho Pána Ježíše vytrvalá. Víme o vašem vyvolení, bratři Bohem milovaní. Když jsme vám přinesli evangelium, nebyla to jen pouhá slova, naopak: bylo to provázeno projevy moci, činností Ducha svatého a hlubokým přesvědčením.
Evangelium: Matouš 22,15-21
Farizeové odešli od Ježíše a uradili se, jak by ho chytili za slovo. Poslali k němu své učedníky zároveň s herodovci, aby mu řekli: „Mistře, víme, že jsi pravdomluvný a že učíš cestě k Bohu podle pravdy. Nedbáš lidských ohledů, nehledíš totiž na to, čím kdo je. Pověz nám tedy: Co myslíš, je dovoleno platit daň císaři, nebo ne?“ Ježíš prohlédl jejich zlý úmysl a odpověděl: „Co mě pokoušíte, pokrytci? Ukažte mi peníz, kterým se platí daň!“ Podali mu denár. Zeptal se jich: „Čí je to obraz a nápis?“ Odpověděli: „Císařův.“ Tu jim řekl: „Dávejte tedy, co je císařovo, císaři, a co je Boží, Bohu.“
PROSBY:
Ježíši, Slunce spravedlnosti, tvá Matka přišla na svět jako zářící jitřenka ohlašující den spásy, veď nás svou milostí, ať stále chodíme v tvém světle.
JEŽÍŠI, SYNU PANNY MARIE, VYSLYŠ NÁS.
Ježíši, Věčné Slovo, ty sis vyvolil za Matku neporušenou Pannu, vysvoboď nás z porušení hříchu.
JEŽÍŠI, SYNU PANNY MARIE, VYSLYŠ NÁS.
Ježíši, Spasiteli světa, pod tvým křížem stála a s tebou trpěla tvá Matka, na její přímluvu dej i nám statečnost a vytrvalost, abychom obstáli ve všech zkouškách s vědomím, že tím máme účast na tvém utrpení.
JEŽÍŠI, SYNU PANNY MARIE, VYSLYŠ NÁS.
Nejdobrotivější Ježíši, když jsi umíral na kříži, svěřil jsi lidstvo do ochrany své Matky, dej, ať chráněni její mocnou záštitou zůstáváme stále spojeni s tebou.
JEŽÍŠI, SYNU PANNY MARIE, VYSLYŠ NÁS.
ZAMYŠLENÍ:
Je to příjemný pocit číst "jak jim to Pán Ježíš nandal", zlomyslníkům! Neskočil jim na lep. Kdyby řekl "ano - platit" obvinili by ho, že slevuje z víry, že placením daně uznává císaře za legitimního panovníka a legitimním panovníkem v Izraeli je přece Hospodin - a jím určený král, pomazaný Páně; kdyby řekl "ne - neplatit" - obvinili by ho Herodovci, že neuznává oficiální státní moc, moc římského císaře, který měl Palestinu sobě podrobenou. Ježíš však na jejich "buď - nebo" nepřistupuje, ale posouvá celou záležitost dál a hlouběji, překvapivě otázku radikalizuje: je třeba dát císaři, co je císařovo a Bohu, co je Božího. Na to druhé v jeho odpovědi se ovšem tazatelé neptali. Zdá se, že Pán počítá s dvěma říšemi, s říší Boží a s říší císařovou, k nímž je člověk vázán stejně závazně. Domyšleno do důsledku - takto smýšlející člověk by byl (a ve skutečnosti také vždy je) rozdělen. Mezi Boha a císaře, kteří si na něj dělají stejné právo (jen císaři často víc křičí, víc se svých práv domáhají, než Bůh). Jak z tohoto rozdělení uniknout? Člověk přece nechce být v sobě rozdělen!
Ptejme se tedy: může být na jedny váhy položen na jednu stranu člověk (císař) a na druhou Bůh? Odpověď je pro věřícího člověka mimo vší pochybnost - ví, že to jsou dvě naprosto nesouměřitelné veličiny, mezi něž nelze rozdělovat svou lásku, své já. A právě tak je nesouměřitelný člověk a denár - jeden nemůže být druhým nahrazen!
Na denáru je císařův obraz - a proto mu denár patří, kdo má co dělat s císařem (a to Ježíšovi tazatelé měli - měli denár po ruce, totiž patřili do římského ekonomického systému), ten nemá právo upírat císaři to, co mu legitimně patří. Ale v člověku je Boží obraz (Gen 1,27), a proto člověk (a křesťan tím spíš) patří Bohu. Císař ani kdokoliv jiný nemá právo člověka vlastnit, nebo ho brát Bohu. A tak "problém denár" prakticky odpadá, protože je jasné, že císaři nelze brát věc, která mu patří. Ale vyvstává další požadavek, a ten je proti původní otázce "navíc" - požadavek patřit Bohu. Jen jemu může člověk patřit - a tedy dává-li sebe císaři, jedná vůči Bohu špatně a je rozdělen. A právě tak jedná člověk špatně, dává-li místo sebe Bohu nějakou věc - dar, třeba drahý, ale ponechává sebe sobě samému, nevychází ze sebe, stále sebe samého vlastní. Tak se z problému "jak rozdělit svou přízeň a svůj respekt" stává problém, který sám je jádrem čistoty víry: totiž problém, zda poznávám a uznávám v Bohu toho, kým on skutečně je! Každý svůdce se staví totiž na místo Boží a chce si člověka uzpůsobit sám pro sebe - dělá si božské nároky. Někdy je člověk tímto svůdcem sám sobě. Ale ryzí víra říká, že Bůh je Pán a dárce všeho - a proto jemu a jedině jemu je možné a nutné patřit cele. A toto úsilí o celistvé náležení Bohu, o realizovanou lásku k Bohu z celého srdce a z celé mysli - je celoživotním úsilím u křesťana, který pochopil, oč skutečně v křesťanství jde a který je ochoten to vzít do důsledku. Kdo hokynaří a odvažuje kolik Bohu a kolik císaři, aby na obou stranách vyšel, ten nepochopil nic, i kdyby odříkával Krédo třikrát denně.
