Hlas volajícího na poušti.
2. neděle adventní
První čtení: Baruch 5,1-9
Svlékni ze sebe, Jeruzaléme, roucho své žalosti a soužení a oblékni se v ozdobu věčné slávy, kterou ti dává Bůh. Přioděj se rouchem spravedlnosti od Boha a vstav si na hlavu korunu slávy Věčného. Každému, kdo je pod nebem, ukáže Bůh tvůj jas. Neboť navěky ti bude dáno jméno od Boha „Pokoj spravedlnosti“ a „Vznešenost bázně Boží“. Vzchop se, Jeruzaléme, a postav se na výšině, pohleď na východ a podívej se na své děti, které se shromáždily na rozkaz Svatého od východu slunce až na západ. Jak se radují z toho, že Bůh na ně pamatoval! Neboť vyšly z tebe pěšky, vedeny od nepřátel, ale Bůh je přivede k tobě, nesené se slávou jako na královském trůnu. Bůh totiž rozkázal snížit každou vysokou horu, odvěké pahorky, a vyplnit údolí na rovnou zemi, aby Izrael kráčel bezpečně k Boží slávě. Také lesy a každý vonný strom zastíní Izraele na Boží rozkaz. Ano, Bůh přivede Izraele, který se bude radovat ve světle jeho velebnosti, s milosrdenstvím a se spravedlností, která z něho prýští.
Druhé čtení: list Filipanům 1,4-6.8-11
Bratři! Ve všech svých modlitbách s radostí prosím za vás za všechny. Vždyť od prvního dne až do této chvíle mi pomáháte v rozšiřování evangelia. Jsem totiž přesvědčen, že ten, který ve vás toto dobré dílo začal, přivede ho ke konci ke dni Krista Ježíše. Ano, Bůh je mi svědkem, jak po vás po všech toužím láskou Krista Ježíše. A za to se modlím: ať stále víc a více roste vaše láska a s ní i poznání a všestranný úsudek, abyste dovedli volit to lepší, čistotou jen zářili a byli bez hříchu pro onen den Kristův, s plnou mírou dobrých skutků, vykonaných ve spojení s Ježíšem Kristem, k Boží chvále a slávě.
Evangelium: Lukáš 3,1-6
V patnáctém roce vlády císaře Tiberia, když Poncius Pilát byl místodržitelem v Judsku, Herodes údělným knížetem v Galileji, jeho bratr Filip údělným knížetem v Itureji a v Trachonitidě, Lysaniáš údělným knížetem v Abiléně, za velekněží Annáše a Kaifáše, uslyšel na poušti Boží slovo Jan, syn Zachariášův. Šel do celého okolí Jordánu a hlásal křest pokání, aby byly odpuštěny hříchy. Tak je psáno v knize řečí proroka Izaiáše: „Hlas volajícího na poušti: Připravte cestu Pánu, vyrovnejte mu stezky! Každé údolí ať je zasypáno, každá hora a každý pahorek srovnán; kde je co křivého, ať je narovnáno, cesty hrbolaté ať se uhladí! A každý člověk uzří Boží spásu.“
Z komentáře Eusebia z Césareje, biskupa, ke knize proroka Izaiáše
(Cap. 40: PG 24, 366-367)
Hlas volajícího na poušti
Hlas volajícího na poušti: Připravte cestu Pánu, vyrovnejte stezky našemu Bohu. Zřetelně se tu prohlašuje, že to, co je obsahem proroctví, se nemá stát v Jeruzalémě, nýbrž na poušti; totiž co se má stát, aby se zjevila Boží sláva a všem lidem přišla ve známost Boží spása.
A to se přece skutečně a doslova splnilo v době, kdy Jan Křtitel kázal na poušti u Jordánu spasitelný příchod Boha a lidé tam spatřili Boží spásu. Neboť tehdy všichni poznali Krista a jeho slávu, když se po jeho pokřtění otevřela nebesa, Duch Svatý sestoupil v podobě holubice a spočinul na něm a když se snesl Otcův hlas, vydávající Synovi svědectví: To je můj milovaný Syn, toho poslouchejte!
To bylo řečeno proto, že Bůh hodlal přijít na poušť která byla od věků neschůdná a nepřístupná. Vždyť všechny národy postrádaly znalost Boha, poněvadž všichni spravedliví Boží a proroci měli přístup k nim zavřený.
Proto onen hlas přikazuje připravovat cestu Božímu Slovu a urovnávat neschůdnosti a hrboly, aby náš Bůh při svém příchodu mohl po ní kráčet. Připravte cestu Pánu: smysl šíření radostné zvěsti a nové útěchy je právě v tom, že ji provází vroucí přání seznámit všechny lidi s Boží spásou.
Vystup na vysokou horu, ty, který hlásáš pro Sión radostnou zvěst, pozdvihni mocně svůj hlas, ty, který hlásáš pro Jeruzalém radostnou zvěst. Tato slova se obzvláště shodují s předešlou myšlenkou a poté, co se mluvilo o hlasu volajícím na poušti, příhodně připomínají hlasatele evangelia a zvěstují příchod Boha k lidem. Takže zmínka o šiřitelích radostné zvěsti plynule navázala na proroctví o Janu Křtiteli.
Co je tedy oním Siónem, ne-li to, co se dříve nazývalo Jeruzalémem? Vždyť i ten byl horou, jak vysvětluje Písmo na onom místě, kde se praví: Hora Sión, kde ses usídlil, a apoštol praví: Přistoupili jste k hoře Siónu. Není tu snad tímto způsobem označován sbor apoštolů, vyvolený ze starobylého národa pocházejícího z obřízky?
Toto je ovšem Sión a Jeruzalém, který přijal Boží spásu a který sám povýšen spočinul na Boží hoře, totiž na jeho jednorozeném Slově. Tomuto Jeruzalému je přikázáno vystoupit na vysokou horu a zvěstovat slovo spásy. A kdo je šiřitelem radostné zvěsti, ne-li sbor zvěstovatelů evangelia? Co znamená šířit radostnou zvěst? Všem lidem, především však judským městům, oznamovat Kristův příchod na zem.
PROSBY:
Pane Ježíši Kriste, stal ses člověkem a ukázal jsi světu slávu svého božství, kéž tvůj příchod je pro nás zdrojem života.
PŘIJĎ, PANE JEŽÍŠI.
Tys na sobě pocítil naši slabost, měj proto s námi slitování.
PŘIJĎ, PANE JEŽÍŠI.
Při svém prvním příchodu ses ponížil a vykoupil jsi svět z hříchu, až přijdeš podruhé ve své slávě, vysvoboď nás ze všeho, co jsme hříchem zavinili.
PŘIJĎ, PANE JEŽÍŠI.
Ty žiješ a všechno řídíš, ve své dobrotě učiň, ať dosáhneme věčného dědictví.
PŘIJĎ, PANE JEŽÍŠI.
Ty sedíš po Otcově pravici, dej, ať zemřelí spatří tvou tvář, aby se radovali v tobě.
PŘIJĎ, PANE JEŽÍŠI.
ZAMYŠLENÍ:
Představte si, že by někdo čekal návštěvu třeba z Austrálie, čekal by na někoho, koho má rád a s kým chce žít. A čekal by na něj někde na samotě, třeba v hájovně v lese. Byla by zima, bylo by asi tak metr sněhu. Co by asi ten člověk udělal? Jistě by si zjednal pomoc na to, aby mu někdo prohrnul cestu, a potom by ještě lopatou odházel sníh u vrat a udělal by třeba i místo pro auto ... A teď si představte, že by, až by to všechno udělal, vypnul zvonek, zamkl dveře a nikoho by domů nepustil. Třeba proto, aby mu ta návštěva nenarušila jeho způsob života, jeho plány ... Bláznivé, že?
Proč ale tento podivný příběh? V evangeliu jsme slyšeli výzvu Jana Křtitele: Připravte cestu Pánu. Slýcháme ji každý rok a možná, že si každý rok řekneme: ano, něco si odřeknu. Budu se snažit v adventu číst Písmo. Budu se modlit denně desátek růžence. Snad půjdu i ke zpovědi. A co dál? Nu, dál budou vánoce, a já už s tímhle vším budu moci přestat a do postu mám zase pokoj, že! Pojedu si zase chvíli po svém. A budu jako ten člověk, který zamkl poté, co nějak připravil dům pro příjezd hosta. Protože ty popsané (a jiné) adventní činy mají svůj smysl, jsou-li přípravou cesty pro Krista, který má vejít do našeho života a který tam skutečně vejde, dá se říci, že všechny dobré činy (včetně smíření a odpuštění) jsou nakonec zmarněny, nejsou-li přípravou pro příchod Krista do našeho života. A nemylme se. Přijmout Krista nemusí být totéž, co jít k přijímání. Protože jsou i lidé, kteří k přijímání chodí, ale kteří vlastně Krista buď vůbec, nebo ne plně do svého života vpustí. Kteří si i nadále v něm vládnou sami, kteří se zachraňují svými činy a ne Kristovou milostí, kteří říkají "Pane, Pane", ale prosazují vůli svou místo vůle nebeského Otce ...
Ve Zjevení svatého Jana říká Ježíš: "Hle, stojím u dveří a klepu. Kdo uslyší můj hlas a otevře dveře, k tomu vejdu a budu jíst - já u něho a on u mě" (Zj 3,20). A jak kdosi trefně říká: tyto dveře mají jen jednu kliku - zevnitř. Kristus tyto dveře ani nevylomí, ani nevypáčí, je třeba je otevřít zevnitř - námi. Proto připravujeme cestu. Vždyť my jsme smrtelní a on má v sobě pro nás věčný život. My jsme plni lásky i nelásky, ale on je plný lásky. My s bídou nacházíme cesty k odpuštění a milosrdenství v plnosti, on je milosrdenství samo. Proto je tak nutné, aby k nám vešel, aby vešel do našeho života a aby ho celý beze zbytku vyplnil. Aby v něm zaplnil každý koutek. Teprve potom, když ho pozveme, pustíme ho dovnitř, teprve potom má celé připravování cesty smysl. Teprve potom od něho přijímáme to, co nám sám nabízí - věčný život, Ducha svatého.
Celé toto povídání by ovšem mohlo být jednou ze stovek výzev, které křesťan v životě slyšel, které sice neodmítne (řekne si: "ano, ano to je pravda, tak by to mělo být"), ale na druhé straně je také neuskuteční. Kdyby to mělo tak být, bylo by to k ničemu. Nejde o to, abychom zahořeli předsevzetími, která nesplníme, nadšením, které pomine. Jde o to, abychom tváří v tvář Božímu oslovení řekli s Pannou Marií (a s její vírou a pokorou): "ať se mi stane podle tvého slova!" Pak se opravdu začne něco dít. Pak ten, který stojí venku, vejde. Potom ten, který řekl, že přišel, aby měli život a měli ho v hojnosti, v nás začne svůj život rozvíjet. Potom ten, který se stal v těle Panny člověkem, začne v nás mocí svého Ducha jednat a především ostatní okolo nás to pocítí. Ježíšův úkol, jeho poslání, bude moci pokračovat také v nás. Toto není fantazie. Je to něco, co (pokud se tak už nestalo) může začít být skutečností hned, v tuto chvíli, kdy uvěříme a otevřeme dveře.
